20. 6. 2012 ~ 0 Komentářů

Postřehy k autorským právům v režimu open access


Během 5. setkání českých uživatelů systému DSpace inspirovaly mnohé prezentované příspěvky účastníky ke kladení dotazů týkajících se autorských práv.
Diskuzi vyvolal například příspěvek Ivy Burešové z Knihovny Akademie věd ČR (KNAV), v němž mluvila o získávání souhlasu spoluautorů s auto-archivací jejich článku v repozitáři KNAV. Z fóra zazněla připomínka: Je nutné získávat souhlas spoluautorů? Obdobné otázky vyvolal příspěvek RNDr. Jiřího Rákosníka, CSc. (Matematický ústav AV ČR), který stojí v čele projektu České digitální matematické knihovny (DML.CZ), volně zpřístupňující digitalizovanou českou časopiseckou literaturu, a příspěvek Mgr. Vlastimila Krejčíře (Ústav výpočetní techniky MU) představujícího projekt Digitální knihovny Filozofické fakulty MU. Padaly otázky typu „Co na to říkají autoři, že zpřístupňujete volně jejich díla?“ apod.
V případě monografického díla, je otázka příhodná (autor si ponechává autorská práva), v případě časopiseckého článku spíše irelevantní.
Proč?
Jednoduše proto, že autoři zpravidla přenechávají svá práva vydavateli, tudíž je potřeba hledět zejména na to, jak se k auto-archivaci nebo digitalizaci staví vydavatel.

Copyright Transfer Agreement
Vydavatelé uzavírají s autory smlouvy, v nichž jsou vymezena práva a povinnosti autora a vydavatele. Tyto smlouvy, nejčastěji nazývané copyright transfer agreement, znamenají obvykle, že autor přenechává autorská práva vydavateli, a zároveň obsahují ustanovení, jak může autor se svým dílem nakládat. Většinou je mu dovoleno šířit mezi svými kolegy a pro výukové potřeby tzv. autorský reprint. Zpravidla však reprint není dovoleno uložit do repozitáře. Například vydavatel Elsevier opatřuje reprinty úvodním upozornění, kde je výslovně uvedeno, že reprint není možné uložit do repozitáře.
ukazka-elsevier-uvodni-upozorneni

Politika velkých vydavatelů
Postoj velkých vydavatelů k auto-archivaci článků v repozitářích (tedy k zelené cestě otevřeného přístupu) lze charakterizovat na příkladech vydavatelů Elsevier, Springer, Wiley, Institute of Physics Publishing nebo IEEE.
Elsevier, Springer i IEEE povolují autorům uložit do repozitáře autorský rukopis před nebo po recenzním řízení (preprint nebo postprint).
Elsevier ale toto právo upírá autorům, jejichž instituce má schválenou politiku povinného otevřeného přístupu (open access mandate policy) a systematicky sbírá a zpřístupňuje publikační činnost svých autorů prostřednictvím institucionálního repozitáře. Taková instituce by měla s Elsevierem podepsat zvláštní smlouvu. Elsevier zřejmě vnímá globální prosazení zelené cesty otevřeného přístupu jako ohrožení svých zisků.

Vydavatel IEEE v roce 2009 povoloval autorům uložit do repozitáře vydavatelskou verzi článku s odkazem na vlastnická práva vydavatele (copyright notice), který měl obsahovat text: „©YYYY IEEE. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for advertising or promotional purposes or for creating new collective works for resale or redistribution to servers or lists, or to reuse any copyrighted component of this work in other works must be obtained from the IEEE.“.

V roce 2012 IEEE povoluje uložit do repozitáře už jen přijatou verzi článku (accepted version), tedy autorský rukopis s douškou: „© 2012 IEEE. Personal use of this material is permitted. Permission from IEEE must be obtained for all other uses, in any current or future media, including reprinting/republishing this material for advertising or promotional purposes, creating new collective works, for resale or redistribution to servers or lists, or reuse of any copyrighted component of this work in other works.“

Wiley povoluje v CTA, že autoři mohou uložit do repozitáře preprint.
Wiley-Copyright-Transfer-Agreement

Institute of Physics Publishing rozlišuje, kam chce autor svůj rukopis uložit. Do ArXivu může uložit bez omezení, do PubMedCentral a institucionálních repozitářů až po uplnynutí 12ti měsíčního embarga (viz FAQ).

Nejstabilněji se chová Springer, který v průběhu let neměnil svůj postoj k auto-archivaci a autorům povoluje ukládat preprinty a postprinty.

Databáze SHERPA/ROMEO
Uvedené příklady ukazují, že je nad lidské síly udržet v povědomí, jak který vydavatel k auto-archivaci přistupuje.
Databáze SHERPA/ROMEO pomáhá s orientací v tomto labyrintu různých vydavatelských politik.
Její slabinou je však zaměření na anglo-americké vydavatele. Dohledat českého, východoevropského nebo asijského vydavatel je nemožné.

Otevřené časopisy
Otevřené časopisy jsou provozovány v různých podobách. Existují různé modely zpřístupňování a financování vydávání článků v těchto časopisech.
Některé časopisy vydané články šíří pod licencí Creative Commnons, jiné pouze volně zpřístupňují svůj obsah, ale copyright si drží.
Licence Creative Commnons automaticky neznamená, že auto-archivace je povolena.
Databáze SHERPA/ROMEO využívá jako zdroj časopisů Directory of Open Access Journal. Například u časopisu Metalurgija (ISSN 0543-5846) je uvedeno:
– DOAJ says this is an open access journal, but this may only mean that it is freely available to read.
– Most open access journals also permit self-archiving and re-use, but some do not.
Do not assume that self-archiving is allowed, unless it is published under a Creative Commons license.
– Please contact the publisher for further information if necessary.

Je tedy doporučeno kontaktovat vydavatele a ověřit si, zda auto-archivaci povoluje.

Z praxe ÚK VŠB-TUO

Zprostředkování auto-archivace
Ústřední knihovna VŠB-TUO v repozitáři DSpace ukládá bibliografické záznamy článků, které vyšly v časopisech indexovaných ve Web of Science.
Pokud článek vyšel u vydavatele, které povoluje nějakou z forem auto-archivace, knihovna požádá autora (prvního autora z VŠB-TUO v případě více autorů), zda by poskytl svůj autorský rukopis, a nabídne mu jeho připojení k záznamu článku v repozitáři. Odezvy autorů jsou různé. Zhruba třetina autorů poskytne svůj rukopis, třetina alespoň na výzvu reaguje a zdůvodní, proč rukopis neposkytne. Preprint nechtějí obvykle zveřejnit z důvodu, že neprošel recenzním řízením a může obsahovat nepřesnosti. Jiní autoři nechtějí rukopis zveřejnit, protože se článek dotýká určitého tématu citlivého pro náš region. Někteří autoři nevlastní rukopis, protože nejsou prvními autory článku (korespondenční autor pro vydavatele je z jiné instituce). Často se stává, že autoři pošlou právě autorský reprint, který uložit do repozitáře nelze. Autoři se také často domnívají, že jejich článek je přístupný všem a že jej není potřeba ukládat do repozitáře. Netuší, že přístup k článku je možný na základě předplatného, které hradí univerzita. Někdy se autoři obávají právního sporu s vydavatelem – v tom případě knihovna nechává na autorovi, zda se pro uložení článku rozhodne či nikoliv. Zhruba třetina autorů na výzvu nereaguje vůbec.

V případě otevřených časopisů, u nichž je potřeba ověřit, zda povolují uložit článek do repozitáře, knihovna kontaktuje vydavatele.
Odpovědi vydavatelů jsou opět různorodé.

„Malý šerpa“ – výběr kontaktovaných vydavatelů otevřených časopisů
Uložení vydavatelského PDF povolují např.
Chemické listy
Tehnički vjesnik
Bulletin of Geosciences
Metalurgija

Uložení vydavatelského PDF nepovolují (odpovědí často bývá – autor může připojit do záznamu odkaz na volně dostupný plný text na serveru vydavatele)
Elektronika ir elektrotechnika
Balkan journal of geometry and its applications
Clay Minerals (Mineralogical Society) – lze uložit po dvouletém embargu

Časopisy vydávané univerzitou
V repozitáři DSpace VŠB-TUO jsou ukládány plné texty článků z časopisů vydávaných univerzitou a z některých řad Sborníku vědeckých prací VŠB-TUO. ÚK VŠB-TUO postupovala tak, že si ověřila u šéfredaktora, že články mohou být uloženy do repozitáře a zpřístupněny bez omezení.
Nyní jsou v repozitáři DSpace VŠB-TUO uloženy např. články z časopisů Ekonomická revue, Geoscience Engineering, Advances in Electrical and Electronic Engineering nebo z Řady stavební Sborníku vědeckých prací VŠB-TUO. Kolekce s těmito články jsou sklízeny evropským portálem DRIVER.
ÚK VŠB-TUO tedy nepátrá po tom, zda autoři nebo spoluautoři z jiných institucí souhlasí či nesouhlasí s uložením jejich článku v repozitáři.

Proč by autoři měli nesouhlasit s uložením jejich článku v repozitáři?
Autoři by v zásadě neměli mít žádné námitky proti auto-archivaci či digitalizaci jejich článku. Jednak proto, že přenechali práva k šíření jejich díla vydavateli, a zejména proto, že uložením článku v repozitáři nebo jeho digitalizací není nijak porušena myšlenková integrita jejich díla. Naopak je posílena možnosti dostat dílo k co nejširšímu okruhu čtenářů. Již vydáním článku autoři o publicitu svého díla usilují a usilují také o získání patřičného impaktu. Omezením šíření díla prostřednictvím repozitáře nebo digitální knihovny se autoři ochuzují o tuto možnost.

Posun od gratis OA k libre OA
Peter Suber v červnovém čísle SPARC Open Access Newsletteru upozorňuje na poslední vývoj v oblasti otevřeného přístupu, kdy se prosazuje trend od tzv. gratis open access (bezplatný otevřený přístup) k tzv. libre open access (nejen bezplatný, ale také volný přístup, dovolující nejen šířit, ale také upravovat dílo. Licencování děl pod CC-BY bývá častější, než dříve. Prosazování CC-BY dokládá i bohatá debata, která proběhla v lednu 2011 v e-mailové diskuzní skupině open science (Should scientific text be put in the public domain rather than licensed with CC-BY?)
Posun ve vnímání pojmů autor a dílo
Internet přinesl radikální změnu v šíření informací, srovnatelnou s vynálezem a rozšířením knihtisku (jak upozorňuje Stevan Harnad ve svém článku Post-Gutenberg Galaxy: The Fourth Revolution in the Means of Production of Knowledge). Podobně jako v raných dobách knihtisku, kdy byli první tiskaři církví označováni za kacíře a ďáblovy pomocníky, protože církev šířením knihtisku ztrácela kontrolu nad výrobou a distribucí myšlenek obsažených v knihách, i dnes je internet vnímám určitými zájmovými skupinami jako nepřítel. Internet zasahuje především do pojetí autorského práva, pracně budovaného a udržovaného v posledních dvou stoletích. Autorské právo je postaveno na utilitárním principu intelektuálního vlastnictví, který říká, že lze vlastnit myšlenku stejně, jako můžeme vlastnit hmotné statky. Majetková práva určují, že autorovi po určitou dobu náleží odměna za užití jeho díla.

Knihtisk znamenal demokratizaci přístupu k literatuře, k vědění. Výroba informačního zdroje – knihy se zjednodušila a přestala být výlučně doménou klášterních skriptorií. Církev brojila proti knihtisku, protože ztrácela kontrolu nad šířením znalostí o světě. Církvi a státu se pak časem podařilo získat kontrolu zpět udělováním knihtiskařských privilegií, jejichž prostřednictvím se zajistil dohled nad vydávanou literaturou. Internet všeobecnou dostupnost informací ještě znásobuje, ale ne proto je vnímán jako nepřítel, nýbrž proto, že de facto znemožňuje řídit zisky z šíření a užití autorského díla tradičním způsobem.

Internet zasahuje také do oblasti osobnostních práv k autorskému dílu. Mění se vnímání originality díla a mění se pohled na způsoby užití autorského díla. Znovu se zde nabízí srovnání s minulostí. Paralelou k dnešní situaci je fenomén anonymních středověkých uměleckých děl, kdy osobnost autora stojí až za myšlenkovým poselstvím uměleckého díla výtvarného, hudebního nebo písemného. Současná informační společnost se dostává do vyššího stupně tohoto „anonymního“ období. Upgrade středověkého vnímání uměleckého díla a jeho tvůrce, řečeno hantýrkou počítačových odborníků, dnes představuje to, že autora díla známe, avšak relativizuje se původnost díla. Mění se postavení autora, který ztrácí výlučnost vůči svému publiku. Autor stojí na úrovni uživatele, který se může snadno stát také autorem díla, odvozeného z již existujícího, snadno dostupného v internetové síti. Důležitější než zachování původnosti díla je dnes akt samotného tvoření a komunikování díla. Převedeno do oblasti vědy, dnes jde především o možnost přístupu k vědeckým poznatkům a jejich maximálně možného sdílení.

Otevřený přístup k vědeckým informacím je stále vnímán jako nová alternativa k tradičním vědeckým časopisům. Ocitáme se však v tranzitním období, v němž postupně dochází k prosazování nového modelu. Vědecké časopisy v době svého vzniku představovaly také prostředek „otevřeného přístupu“, zajišťujícího dostupnost informací o vývoji poznatků v daných vědeckých disciplínách. Kdyby vědci v době vzniku vědeckých časopisů měli k dispozici jako médium internet místo papíru, zvolili by si cestu internetu se všemi jeho výhodami. Vývoj jde přirozeně klikatějšími cestami, a tak musíme znovu najít rovnováhu mezi tím, jaké chování je v informační společnosti legální (dané vývoje společenských norem) a jaké legitimní (přicházející s technickými vymoženostmi).

Literatura:
Šíma, Josef. Intelektuální vlastnictví : Základ tržního řádu, nebo rafinovaná státní regulace?

Přidej komentář